pondělí 31. července 2017

Nová doba

Nedávno jsem rozmýšlel nad osudem blogování a po krátké "anketě" na Twitteru jsem se rozhodl zase něco napsat. A jelikož jsem byl současným stavem Bloggeru nespokojen, rozhodl jsem se najít nové útočiště. Tím se po mnoha článcích, porovnáních a recenzích stalo Medium. Vypadá sice zajímavě, ale značně vlažná odezva mě přinutila vrátit se sem. A když jsem přišel, všiml jsem si konceptu s názvem Nová doba z 27. 5. 2016. To je vše, pouze nadpis a žádný obsah. Takže to vypadá, že mé minulé já mě nechalo ve štychu a teď je na mně, abych článek po více jak roce napsal.

Jen si tak vzpomenout, o čem jsem chtěl vlastně psát... Nová doba je, o tom není pochyb, ale když se to tak vezme, ta je pořád. Týkalo se to politické situace? O tom pochybuji, politice se snažím vyhýbat. Šlo o YouTube, který tehdy tvořil velkou část mého života a snažil jsem spojit čtenáře blogu a diváky vlogů v jedenu skupinu? To by bylo docela možné. A ještě je tu jedna možnost, ta nejpravděpodobnější. Že to měl být článek o mém životě a těch velkých změnách, které se v něm za poslední dva roky děly a dějí.

V době, kdy jsem článek hodlal napsat, jsem ani netušil, co mě ještě čeká. Nebyl jsem ženatý, nepodílel jsem se na organizaci svatby, ba co víc, tou dobou jsem ještě ani netušil, že zhruba za tři měsíce požádám svou nynější ženu o ruku. Přesto jsem zřejmě cítil, že se časy mění nezadržitelnou rychlostí. Tou dobou jsme totiž měli jeden obrovský krok za sebou. Koupili jsme totiž nemovitost, která se již brzy stane našim domovem. Už žádné nájmy, žádní domovníci, žádná omezení, žádná závislost. Čeká nás ona tolik vytoužená svoboda, o které sníme už od dětství, aniž bychom si pořádně uvědomovali, kolik zodpovědnosti s sebou přináší.

Naštěstí již na této cestě kráčíme dva. A stejně jako cesta z hospody, i cesta životem je lepší ve dvou. Může být klikatá a hrbolatá, ale pokud máte partnera, můžete se alespoň vzájemně podpírat.

středa 25. května 2016

Nekonečná spirála internetu

Další způsob, jak podpořit kreativitu?

Vzít do ruky tužku a papír.

Proč? Psaní je přece psaní, ne?

To je pravda, ale všimli jste si někdy, jakým stylem pracujete na počítači?

Neustále máte otevřený prohlížeč, že?

A když takhle píšete článek, často právě přímo v něm, vyskočí vám nějaké to upozornění. Koutkem oka zahlédnete to číslíčko v titulku záložky a jdete se podívat.

A hele, nový tweet. Co to je? Nějaké video na YouTube, na to se mrknu. A tady je v doporučených taky něco super.

Wow, trailer na nový film. Odkud toho herce znám? Mrknu na IMDb. Jo z tohohle, už si vzpomínám.

Hele, žebříček deseti nejlepších filmových padouchů. Doufám, že na prvním místě bude Keyser Söze...

Hmm, tenhle film vůbec neznám, to budu muset stáhnout...

A tak skončíte v nekonečné spirále internetu...



PS: Tento článek byl skutečně napsán tužkou na papír.

čtvrtek 19. května 2016

Pokud čtete tento dopis...

...tak je to vskutku zajímavé. Poslední článek jsem totiž napsal před třemi lety. Za tu dobu se toho hodně změnilo a já jsem od psaného textu přešel k prvkům audiovizuálním. A to nejen jako tvůrce obsahu, ale také jako konzument.

Začal jsem pracovat, odstěhoval se od rodičů a začal bydlet s přítelkyní. Tím mi samozřejmě začalo ubývat volného času. Proto není divu, že místo po knize daleko častěji sáhnu po podcastu nebo videu na YouTube. Dlouho dobu mi tento život vyhovoval, ale poslední dobou jsem začal pociťovat jakési prázdno...

Nedostatek představivosti a kreativity. Problém s řešením problémů. Má duše začala hladovět. Vše mi začíná připadat nudné a nezáživné. Staré a ohrané. Ale přitom nejsem sám schopný s tím něco udělat. Něco vymyslet. Něco stvořit...

Tato "choroba" se jistě dá léčit. Chce to jen trochu snahy. Najít si čas a přečíst si knihu. Probudit ospalé buňky v centru představivosti a donutit je vytvářet obrazy k psaným slovům. Pak už je to jen krůček k tomu, aby to zvládly i bez vnějších vlivů. Ožily svým vlastním životem a plodily. A vytvářely zcela nové obrazy, které pak já přenesu na papír nebo video.

sobota 9. března 2013

Vzpomínka na stromy

Pozor, následující povídka je depresivní!

Zase se mu zdál ten hrozný sen. Procházel se lesem, přejížděl rukou po kmenech stromů, nasával vůni vlhkého jehličí a cítil, jak se mu do tváře opírají sluneční paprsky prorážející mezi mohutnými větvemi. Sen sám osobě nebyl hrozný, byl to kontext reálného světa, který jej měnil na nejhorší formu duševního trýznění. Roztřesený a se slzami v očích se vykymácel z postele a usadil se za psací stůl.

Rozsvítil lampu. Z horního šuplíku vytáhl starý zažloutlý blok a plnicí pero. Jak jen zformulovat to co se mu honilo hlavou a zachytit to na papír. Starý dobrý papír. Přejel po něm rukou a se zavřenýma očima vnímal jeho jemnou texturu. Vzpomínal. Jak takhle hladil kmeny stromů, než je všechny vykáceli. Jak hladil svou ženu po tváři, než zemřela. Zlepšit náladu mu dokáže jen jedna věc.

Z dalšího šuplíku vytáhl dlouhou čtenářskou dýmku a kulatou plechovku s tabákem. Jeho největší poklad. Pro něj to byly antické relikvie, pro jiné satanský fetiš. Kvůli držení takovýchto předmětů byl často označován jako zaostalec, zpátečník, odpůrce pokroku nebo – slovy soudních úředníků – nepřizpůsobivý. On však byl dost starý a moudrý na to, aby mu bylo jedno, co si o něm ostatní myslí.

Otevřel plechovku a pokojem se rozlila výrazná vůně latakie. Při pohledu dovnitř se opět rozplakal. Zbývala jen poslední špetka tabáku, sotva na půlku dýmky. Ztěžka polkl a začal cpát tabák do dýmky. Opět se sehnul ke spodnímu šuplíku a vytáhl krabičku zápalek. Škrtl, přiložil plamen sirky k tabákové komoře a párkrát potáhl, než se tabák rozhořel. Vůně uzeného tabáku v něm vyvolávala další vzpomínky. Vzpomínky na doby, kdy jste takový tabák sehnali na každém rohu. To bylo ještě předtím, než přišly elektronické cigarety. Dnes musí být elektronické všechno. Už ani ty obyčejné sirky neseženete.

Pořád ho trápil ten jeho sen. Neustále se opakující sen, který byl tak krásný, že bylo vždy těžší a těžší se z něj probudit. Proč jen nemůžou být věci jako dřív? Když byl mladý, plánoval, jak jednoho dne uteče z civilizace a usadí se někde na venkově, daleko od všeho toho chaosu. Když však nadešel ten čas, nebylo už kam utíkat.

Dýmka vyhasla. Tabák dohořel a další už nebyl. Nejspíš už nikde v celém světě, napadlo ho. Vzal do ruky pero a vzorným krasopisem napsal slovo „sbohem“. Poté si lehl zpět na postel, zavřel oči a usnul. Usnul a už se neprobudil.

středa 27. února 2013

Příběhy lidí

Dám Vám malý úkol. Vezměte si tužku a papír, nebo alespoň klávesnici a monitor (mít něco mezi tím se také hodí) a napište, kolik jste dnes potkali lidí. Kolik z nich byli muž a kolik bylo žen. Stejně určete počet dětí do 15 let a důchodců. Teď se pokuste vzpomenout, kolik jste viděli sličných brunetek, mužů s brýlemi, kolik různých filmových motivů jste viděli na batůžcích školáků, jestli jste viděli někoho v obleku nebo třeba ve žlutých botách. Spočítáte, kolik kolem vás projelo kočárků?

Pokud nejste zrovna Sherlock Holmes, který má v tuto chvíli popsaný čtyřicetistránkový blok, ale to jen proto, že vynechává podrobnosti o tom, co měli dotyční k obědu a ve které části města bydlí, což lze snadno poznat podle odstínu hlíny na jejich botách, což je mimochodem prosté, drahý Watsone, budete odpovědi na tyto otázky hledat jen velice těžko. Pro většinu z nás jsou lidé prostě jen lidé. Taková kulisa. Součást prostředí. Pozadí. Něco jako domy nebo stromy. Prostě tam jsou, ale my je přehlížíme. Vidíme je, ale nevnímáme.

A teď vám dám druhý úkol. Až půjdete příště ven, rozhlédněte se kolem sebe. Nenahlížejte na lidi jako na celek, ale jako na jednotlivé dílky skládanky. Sledujte jejich tváře. Každá je jiná, ale přesto mají mnohé společné. Na některých poznáte, jsou-li šťastní či smutní, jiní mají tvář kamennou a nečitelnou. Kdyby tak bylo snadné číst v lidských tvářích stejně snadno, jako v otevřených knihách. Každá jízda tramvají a každá procházka parkem by před vámi otevírala stovky nových příběhů. Neuvěřitelně komplexních a propracovaných, že by je nedokázal vymyslet ani ten nejlepší spisovatel. Příběhy navzájem propletené, které dohromady tvoří tak silný celek, že jej lidská mysl není s to pojmout.

Závěrečný úkol je tedy jednoduchý a zcela zřejmý. Zkuste se začíst do lidských životů. Každý z nás si nosí jedinečný příběh, a kdo ví, třeba jednou potkáte někoho, komu se bude líbit právě ten Váš.

pondělí 25. února 2013

Bláznivé počasí

Po dlouhé době jsem se konečně „dokopal“ k nějaké literární činnosti. V rámci hodin Kreativního psaní pod vedením Antonína Bajaji jsem vypracoval zadaný fejeton. Dlouho jsem uvažoval nad vhodným tématem, až mě napadlo podívat se z okna. Jak prosté…

Ráno vstanu, uvařím kávu a zapnu počítač, abych si na internetu přečetl nejžhavější novinky z domova i ze světa. No, nejžhavější, jak se ukazuje, zrovna ne. Vypadá to na další sněhovou kalamitu. Na Ruzy… pardon, letišti Václava Havla museli omezit provoz, neb místy napadly až dva centimetry sněhu. „A u muzea čtyři,“ dodal jsem na počest ostravského barda. Čeho se ještě dočkáme? V létě přijdou bouřky a na podzim opadá listí?

Když se takhle dívám na zprávy, zdá se mi, že každá zima je horší, než ta předchozí. Každý rok jsou silničáři zaskočeni sněhem, nehledě na to, že je prosinec a meteorologové nás o hustém sněžení varovali již před dvěma týdny. Co může být horšího, než hromady sněhu? Nedostatek sněhu! Na ten si silničáři nejspíš stěžovat nebudou, ale zato naštve lyžaře, ale hlavně vlekaře a majitele horských chat. Může být sněhu někdy tak akorát? Zapeklitá otázka. Jestli pojem „tak akorát“ definujeme tak, že si nikdo nebude na aktuální množství sněhu stěžovat, pak zřejmě ne.

Ale zima není jen o sněhu. V zimě také, kupodivu, bývá někdy zima. A s ní je to stejné, jako se sněhem. Každého překvapí a lidé jsou zmatení z toho, že si musí obléci kabát a občas si vzít i dvoje ponožky. Není to dokonce tak dávno, kdy jsem musel v zimě nosit podvlékačky, protože bylo venku -15 °C a před domem jsme měli velkou ledovou plochu, na které bruslily děti z širokého okolí. Ale žilo se dál. Dnes máme sotva -5 °C a televize už jsou plné toho, jak náledí komplikuje dopravu a lidé raději nevychází z domovů.

A tak si stěžujeme, jaká je tahle zima hrozná, protože to říkali v televizi a přidali k tomu dramatickou hudbu a ilustrační záběry dvoumetrových rampouchů, takže to musí být pravda. Takhle to bude pokračovat až do léta, kdy nám ti samí lidé řeknou, že klíšťata se přemnožila kvůli mírné zimě, která byla dokonce nejmírnější za posledních 10 let, což doloží barevnými grafy, které jsou jasnou známkou pravdivosti informací. A my si začneme znovu stěžovat, že už ani ty zimy nejsou, co bývaly. Tak já vám nevím. Zbláznil se „ten nahoře“, nebo my tady dole?

sobota 16. února 2013

První školní den (LS 2013)

Rozhodl jsem se, že se naučím trochu lépe pracovat s videem. Během svého úterka jsem natočil 107 krátkých klipů o celkové délce asi 20 minut, které jsem sestříhal v následující krátké video.



neděle 10. února 2013

Milá Česká spořitelno

Před pár dny mi přišel dopis od České spořitelny. Říkám si, co to sakra je. Vždyť s nimi nemám nic společného. Účet u nich nemám a nikdy jsem neměl, tak o co jde? Hlavně doufám, že za mě David Grudl nezaplatil nějakou složenku a účet mi tak nezřídil! Tak tedy otevřu obálku a uvítá mě nápis:
ZAŘIĎTE SI ÚČET NA 10 LET ZDARMA!
Hned mne napadlo, proč na mě Česká spořitelna křičí? Jsou snad naštvaní, že mám účet u konkurence? A dopis pokračuje...
Vážený pane...
Aha! Najednou si mě váží, ale před chvílí na mě křičeli.
máte dobře vyřešené placení účtu a další běžné platby? 
Ne, že by Vám do toho něco bylo, ale mám.
Jste spokojen, nebo se Vám zdá, že za účet platíte zbytečné poplatky?
No... zase Vám do toho nic není, ale mám účet u mBank a neplatím žádné poplatky. (Když nepočítám výběr z bankomatu.)
V České spořitelně máme nyní pro mladé od 18 do 26 let speciální nabídku:
MOŽNOST VYUŽÍVAT SLUŽBY V HODNOTĚ 109 Kč MĚSÍČNĚ PODLE SVÉHO VÝBĚRU 10 LET ZDARMA!
A zase ne mě křičíte... Ale tohle už vede k zamyšlení. Nestala se někde chyba, když jsem svůj osobní účet využíval zdarma již 4 roky? To asi nemám k dispozici ty extra služby. Tak na to mrkneme.


Mezinárodní platební kartu mám a nic mě nestála. Internetové bankovnictví mám taky a též mě nic nestojí. Výběr z bankomatu mám sice za 9 Kč, ale mohu vybírat ze všech bankomatů v ČR a mám takový dojem, že i v zahraničí. Informační SMS o zůstatku na účtu? To jsem nikdy nepotřeboval, ale stojí mě tuším 1,40 Kč, nebo si mohu bezplatně zavolat na info linku, kde mi vše řeknou. Nebo se mrknu na internet. Zdarma. Možnost přečerpat účet do mínusu naštěstí nemám a ani po tom netoužím. Jaký (s prominutím) blbec by utrácel peníze, které nemá? Pak proč jsme tak zadlužení... protože nám k tomu banky dají za 109 Kč měsíčně možnost. Poslední jsou platby v rámci České spořitelny? Opravdu? Někdo je opravdu tak drzý, že požaduje poplatek za platbu v rámci vlastní společnosti? Já mám zdarma platby do všech bank. Přes SEPA i do cizích bank v rámci EU. To je jak chtít poplatek za to, že si dám peníze z jedné kapsy do druhé!

Oh! Málem bych zapomněl. Abych mohl tuto "úžasnou" nabídku využít, nestačí jen upsat svou duši ďáblu. Musím navíc sehnat jednu oběť ve věku 18-26 let (naštěstí to nemusí být panna), společně pak jít na pobočku, zařídit si účet a nakonec ještě odeslat nějaký email, protože na pobočce svůj unikátní kód zřejmě nadiktovat nemohu.

Je mi líto, Česká spořitelno, ale Váš dopis mne opravdu nepřesvědčil...

neděle 3. února 2013

Dýmkový vlog #1

Založil jsem si nový YouTube kanál, na kterém hodlám zveřejňovat vlogy. Tohle je první z nich, věnovaný dýmce.


čtvrtek 31. ledna 2013

Errolův měsíčník (podcast)

Tak, zde přichází můj první pokus o (osobní) podcast.