sobota 5. června 2010

Je ráno...

...a já jsem ještě nešel spát. Je to tak, minuty po půlnoci pomalu naskakují a já jsem stále v bdělém stavu. Sedím u notebooku, přilepen ke klávesnici, v zajetí internetu. Počítače nás jednou zničí, ale co s tím můžeme dělat? Dobrovolně se jim poddáváme a ani s tím nechceme nic dělat. Vyhovuje nám to tak, jak to je. Ráno vstaneme a než jdeme na záchod, zapneme počítač a vypínáme ho až když jdeme spát. Jak já bych potřeboval dovolenou, v přírodě, daleko od počítačů. Alespoň měsíční "odvykací" kůru.

Bohužel se bez počítačů neobejdeme. Pomalu nám nahrazují rádia, televizi, knihy a v poslední době i posezení s kamarády. Dnešní uspěchaná doba nás tlačí k tomu, abychom dělali vše rychle, jednoduše a pohodlně, tak proč chodit do knihovny, když nám všechno najde Google a proč chodit do kavárny, když si můžeme s kamarády popovídat pohodlně přes ICQ nebo Facebook. Ano, velký mocný Facebook. Neuplyne den, kdy bych o něm neslyšel. Pokaždé když jedu tramvají, slyším studenty jak se baví "cože, ty o tom nevíš, vždyť to psal na Facebook" nebo "on mě teď požádal o přátelství na Facebooku, co si o sobě jako myslí" a podobně. Přiznám se i bez mučení, taky tam mám účet a taky tam trávím spoustu času, ale na rozdíl od jiných lidí si to uvědomuji a trápí mě to. Už asi dva měsíce zvažuji zrušení účtu, ale ještě jsem nenašel odvahu. Přece jen bych přestal být IN a to nikdo z nás nechce, že?

Je to zvláštní, jak můžeme něco nenávidět a zároveň to mít rádi. Stěžovat si, jak nám počítače a internet ničí život a stejně u nich sedět celý den a ještě ke všemu jít studovat informatiku. Ale tak už to v tom našem světě je. Nemáme rádi školu, ale chodíme tam, nemáme rádi práci, ale pracujeme a nemáme rádi politiku a stejně chodíme poctivě k volbám v bláhové naději, že se něco změní. A tak na závěr udělám alespoň něco malého pro své dobro, vypnu internet, vypnu počítač a půjdu spát.