úterý 13. července 2010

Pustina - část první

Někde v útrobách Pustiny ležel polonahý muž v bezvědomí. Zatímco jeho vědomí odpočívalo v krajině snů, na jeho těle si vybíralo daň ostré odpolední slunce. Měl vysušenou kůži, popraskané rty a celý byl pokryt vrstvou navátého písku. Když procitnul ze svého bezstarostného snu, uštědřila mu realita tvrdou ránu. Jeho smysly se začaly pomalu probouzet. Jako první o sobě dal vědět zrak, který byl i přes zavřená víčka nemilosrdně spalován ostrým sluncem. Zastínil si obličej rukou. Pořád nic neviděl, ale rozpoznal, že na sobě nemá nic, než spodní prádlo a leží v písku. Zmatené myšlenky se snažili rozpomenout, co předcházelo této nešťastné události.

Seděl ve své kanceláři. Muselo být pozdě večer, protože venku byla tma a pracovní plochu osvětlovala jen malá stolní lampa se zeleným stínítkem. Na počítači si prohlížel fotografie pořízené skrytým fotoaparátem, na kterých byli zachyceni dva muži při nějakém, zřejmě tajném obchodu. Udělal si pár poznámek do bloku, který poté schoval do náprsní kapsy. Vypnul počítač, zvedl se od stolu a šel směrem k výtahům. Sjel do přízemí, kde se rozloučil s hlídačem a opustil budovu. Víc už si nepamatoval.

Co se stalo a proč teď leží někde v písku a bolí ho hlava. Hlava? Natočil se na bok a rukou si ohmatal temeno. Vykřikl bolestí. Kromě všudypřítomného písku nahmatal tržnou ránu, která ještě trochu krvácela. Převrátil se na břicho a pokusil se postavit. Podařilo se mu zvednout na kolena a těžké tělo podepřít rukama. Stálo ho to mnoho námahy, ale nakonec se mu podařilo postavit na nohy. Jeho oči už si přivykly na sluneční paprsky, a tak se rozhlédl po okolí. To, co byla dosud jen domněnka, se stalo skutečností. Je uprostřed pouště, kam jeho oko dohlédlo, všude samý písek. Vylezl na nejbližší dunu, aby získal lepší rozhled. Bez výsledku. Okolní krajinu vyplňovala jen nekonečná poušť. Počkat! Tam v dálce něco je. Něco, co neodráží záři slunce stejně, jako okolní písek. Muž neváhal a vyrazil tím směrem.

Šel dlouho, síly mu docházely, posledních několik metrů se musel plazit, ale k cíli dorazil. Už v půli cesty poznal, že směřuje k dřevěné chatrči, ale až teď viděl, že je zchátralá a opuštěná. Dveře byly vylomené, okna špinavá, nebo rozbitá a podlahu pokrývala silná vrstva prachu a navátého písku. Naděje se začaly rozplývat, na tomhle místě se záchrany nedočká. Přesto se zde na chvíli zdržel, jednak proto, že tu byl alespoň stín, ale také proto, aby stavení prohledal. Možná se mu podaří najít nějaké staré oblečení, nebo alespoň kus hadru, který by si ovázal kolem hlavy, aby se uchránil před sluncem. Nic však nenašel. V chatrči nebylo nic kromě pavučin a písku. Po nábytku již nabylo ani stopy, na stěnách nevisely obrazy, hodiny, ani zrcadla a po lustru zůstala jen díra ve stropě. Někdo vynaložil velké úsilí, aby zde nic nenechal nic hodnotného. Dokonce odšrouboval kličky od oken a ze dveří odstranil nejen kliku se zámkem, ale i panty.

Zatímco se muž věnoval průzkumu zchátralého stavení, objevilo se na obzoru vznášedlo. Bylo vidět, že jeho majitel věnoval spoustu času jeho úpravám. Na střeše mělo přídavný sluneční panel na dobíjení akumulátorů, na přední kapotě větrem poháněnou klimatizační jednotku a ze všech stran mělo navařené těžké plechy, které tvořily provizorní pancéřování, přes které viděl řidič na cestu jen úzkými průzory. Dva krvavě rudé pruhy dělící kapotu a střechu na dvě poloviny dávali všem v okolí znát, že řidič nebude zrovna mírumilovný člověk. Vznášedlo se s tichým hučením přibližovalo. Muž v chatrči ho zaslechl a raději se schoval v malé místnosti, která nejspíš bývala koupelnou. Vozidlo zastavilo bokem u vchodu tak těsně, že neumožňovalo nikomu projít dovnitř, ani ven. Dveře na opačné straně se otevřeli a do písku dopadla těžká kožená bota. Vystoupil muž v šedé vojenské uniformě s namalovaným rudým pruhem na každém boku a začal si prohlížet stopy v písku, které vedly ke zchátralému stavení. Z Pouzdra u boku vytáhl revolver s nezvykle dlouhou hlavní a opatrně nahlédl do nejbližšího okna. Když neviděl nic než prach a pavučiny, pokračoval dál. Další okno a zase nic. Ve třetím okně zahlédl muže schouleného v rohu místnosti, jak si vystrašeně svírá kolena u těla.

„Ani hnout!“ zakřičel řidič vznášedla.

Muž na zemi však polekaně vyskočil a rozběhl se k východu. Chatrčí se rozlehl výstřel. Bezvládné tělo muže, který se snažil utéct, bezvládně pokračovalo v pohybu vpřed a narazilo na kapotu auta. Střelec se vrátil do auta a popojel o pár metrů, aby si uvolnil vchod do chatrče. Opět vystoupil a přišel ke krvácejícímu tělu. Zvedl bezvládnou ruku, aby zkontroloval pulz. Když zjistil, že muž ještě žije, svázal ho a odtáhl ke vznášedlu. Otevřel dveře od kufru. Pancéřování před ním najednou zajiskřilo, hned nato se ozval výstřel. Všiml si, že kapota je potřísněná sprškou krve a zhroutil se na zem. Z krku mu v pravidelných intervalech vytékala krev.

Vrcholek duny se pohnul. Z písku se zvedl muž v dlouhém béžovém plášti. Oklepal ze sebe písek, nasadil si klobouk a na rameno si pověsil dlouhou pušku se zvláštním systémem čoček a zrcadel. Na hrudi se mu zaleskla kovová hvězda. Seběhl dolů k chatrči. Nohou převalil zastřeleného muže. Sundal mu opasek s pistolí a prohledal mu kapsy. Poté přistoupil ke svázanému muži a nahmatal krkavici. Když ucítil slabý pulz, zvedl ho a naložil do vznášedla. Z brašny vytáhl sprej, se kterým nastříkal na kapotu vozu žlutou šesticípou hvězdu. Pak si brašnu a pušku položil na sedadlo spolujezdce, posadil se za volant, nastartoval a odjel.