čtvrtek 13. ledna 2011

Pustina - část druhá

Neznámý muž se opět probral. Bolela ho snad každá část těla. Neměl ani ponětí, kde je. Netušil, zdali to, co si pamatuje, bylo skutečné nebo se mu to pouze zdálo. Pokusil se zvednout, ale neuspěl, protože ho zradilo rameno, které neuneslo zbytek těla. Ucítil silnou bolest a druhá ruka mu automaticky vystřelila k ramenu, kde nahmatal obvaz. Další pokus opustit lůžko již raději nepodnikl a místo toho se snažil zjistit, kde je. V místnosti byla tma. Jak si jeho oči pomalu přivykaly, začal rozpoznávat mlhavé obrysy. Stůl, skříň, dveře…

Ozvalo se zaklepání.

„Dále“ řekl muž, protože nic jiného jej v tu chvíli nenapadlo.

„Á, koukám, že ste se probral.“ řekl ženský hlas a nečekaje na odpověď ihned pokračoval. „Dáte si něco k jídlu? Mám čerstvý vejce. Není to nic moc, asi ste zvyklej na lepší věci, stejky a tak, ale člověk si nemůže moc vybejrat, že?“

„Kdo jste? A kde to jsem?“ zeptal se zmatený muž.

„No, já sem paní Smithová, nebo jak mi někteří říkají, paní šerifová, haha. A k tej druhé otázce, no, ste u mě doma, teda u nás doma. Von je to teda především Johnův dům, postavil ho vlastníma rukama, ale co si mě vzal, patří to tu voběma, v tom musí bejt jasno. V čem ale moc jasno nemáme je, kdo ste vy.“

„Omluvte mou nezdvořilost, jmenuji se Hank Williams. A pracuji jako redaktor pro Daily Eden, tedy jestli si dobře pamatuji, dostal jsem nejspíš pořádnou ránu do hlavy.“

„Ale Božíčku, to jste musel províst něco hroznýho, že vás vyrazili.“

„Prosím? Ne, nikdo mě nevyrazil, na to jsem moc důležitý a navíc šéfredaktor je můj nejlepší přítel, to by mi neudělal.“

„Nemyslí z novin, z Edenu.“

„Cože?!“

„Zlatíčko, vy to nevíte? To je mi líto. Manžel vás našel uprostřed pouště a pochybuju, že ste se vydal na procházku při měsíčku.“

„Chcete říct, že jsem v Pustině? Že mě vyvezli z Edenu a nechali uprostřed pouště chcípnout jako psa?“

„Myslím, že se vám k těm vajíčkům bude hodit i sklinka něčeho silnějšího.“


Hank stále nedokázal pochopit, co se stalo. Seděl na posteli s miskou míchaných vajec na kolenou a sklenicí domácí kořalky v ruce. Chutnala sice příšerně, ale na zklidnění bolesti a zahnání chmurných myšlenek byla postačující. Byl tam venku, mimo město, v Pustině, kterou obývají ti, kteří podle Strany nebyli dost dobří. Jak jim říkali nečistí. Nežádoucí. A on byl teď jedním z nich. O Pustině se ve společnosti moc nemluvilo. Jednak proto, že o ní nikdo moc nevěděl a hlavně proto, že to byl problém těch druhých. Stejně jako se při jídle nebavíte o hladovějících dětech a při nákupu nového auta nemyslíte na lidi, kteří nemají ani na jídlo. Pustina bylo to, čeho se všichni báli natolik, že si nepřipouštěli ani samotnou její existenci. Málokdo se kdy dostal až na okraj města, a když už, raději nepřemýšlel, co je za onou vysokou zdí. Nápisy na ní hovořily jasně: „Spáchejte zločin, budete varováni. Spáchejte jej podruhé, budete vyhnáni.“ pravily, „Vašim vězením bude pustina. Vašim trestem slunce!“

V minulosti se několik lidí pokoušelo tajně vypátrat, co se v Pustině skrývá a kde se vlastně vzala. Všechna pátrání však byla bezvýsledná. Všechny kroniky a historické knihy začínaly založením Edenu před dvěma sty lety. První zmínka o pustině se objevuje až mnoho let poté, ve Velké encyklopedii. Ta Pustinu popisuje jako „vnější svět, ve kterém není bezpečno“. Píše se v ní také, že kvůli narušení atmosféry tam slunce žhne natolik, že znemožňuje rostlinám růst a voda se okamžitě vypařuje. Že přežít se dá jen na pár místech a ta jsou ovládána nelítostnými nájezdníky – zločinci, kteří byli vyhnáni ze společnosti. Po přečtení těchto řádků si každý dvakrát rozmyslel, jak se bude chovat, neboť i ten sebemenší prohřešek byl trestán vyhnanstvím a jakmile byl někdo vyhnán, už o něm nikdo nikdy neslyšel.