čtvrtek 6. ledna 2011

Štěstí přeje nepřipraveným

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Možná ještě líp, protože to bylo dnes. Nastala pro mne velká událost - zkouška z Úvodu do informatiky. Nejdůležitější zkouška tohoto semestru. Především proto, že jsem zmíněný předmět opakoval a tudíž by pro mě byl neúspěch u této zkoušky fatální, neb bych musel ukončit studium na VŠ.

Ráno mě probudil telefon. "Kdo mi píše tak brzo ráno?" říkám si. Byl jsem tak rozespalý, že pro mě bylo téměř nemožná text rozluštit. Nakonec se mi to však zdárně podařilo. "Cau, v kolik dojdes?" Já? V kolik? Nevěděl jsem ani kam! Když jsem si posléze přečetl, že odesilatelem tohoto, pro mě v tu chvíli nadmíru podivného dotazu, byl můj kamarád a spolužák ZeZe, který mě nechtěl nechat na holičkách (viz kadeřnice) a rozhodl se předmět opakovat se mnou, došlo mi, že zkouška z UDI není v pozdně odpoledních hodinách, jak jsem se do té chvíle domníval, ale za deset minut! (Fuj, to je ale souvětí...) Několikrát jsem se málem rozmyslel a zůstal doma, ale nakonec jsem to neudělal a vyrazil vstříc škole.

Při rychlém oblékání a následném běhu na tramvaj vy hlavou proletovaly zběsilé myšlenky. Jak jsem si mohl myslet, že je zkouška v osm hodin večer? (Věřte, nevěřte, jsou i takové případy.) Při čemž mi okamžitě došlo, že to byl časový limit pro odhlášení. Proč jsem tohoto odhlášení nevyužil, když jsem den předtím seděl u STAGu a říkal si, že to nemá cenu, že to vlastně neumím? A aby toho nebylo málo, přemýšlel jsem zřejmě natolik intenzivně, že my zvýšený tlak v hlavě spustil krvácení z nosu. "Tak, a už toho mám dost!" řekl jsem si "se*u na tramvaj, otočím to a půjdu domů." Okamžik pravdy. Nastoupit či nenastoupit, to jest, oč tu běží. Řekl jsem si, že když už jsem vylezl z postele a dokonce i z domu, že bych to měl dotáhnout do konce. Sice jsem krvácel snad až na Žižkovo náměstí, ale nakonec jsem dorazil až na Novou (krycí název pro novou budovu Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci na tř. 17. listopadu, který používáme v případech, kdy nechceme psát přes dva řádky, jako třeba teď).

Před dveřmi kabinetu jsem potkal spolužáky. Seděli jsme, povídali si, a já zjišťoval, že všichni toho vědí nějak víc, než já. Zjistil jsem, že jsem dokonce zapomněl, jak se počítají variace a kombinace. Opět jsem si říkal, jestli to má cenu... Netrvalo dlouho, asi jen dvě hodiny, a dostal jsem se na řadu. Ano, spěchal jsem jako o život, abych stihl dvouhodinové čekání...

Hned po vstupu se mi lehce ulevilo. Zkoušející se usmíval a zřejmě měl dobrou náladu. Poté jsem viděl na stole rozložené pexeso. Ano, čtete dobře, Pexeso. Okamžik pravdy. Nevím, jestli se smát nebo bát. Táhnu. Č. 3 - tabulková metoda, sémantické vyplývání ve výrokové logice. Na tváři se mi objevuje úsměv. Nic jednoduššího snad není. To by mohlo vyjít, jen si to druhou otázkou nepokazit. Č. 29 - hledání cest (Dijkstrův algoritmus). Úsměv se zvětšuje, to jsme měli před pár týdny za domácí úkol. S tím sem si vyhrál a dokonce jsem si ho naprogramoval. Deset minut na přípravu uběhlo jako voda, protože jsem vše stihl za 5 minut. Výsledná známka 1, i když s malým bezvýznamným mínus, které zůstane jen v hlavě pana doktora Kolaříka.