čtvrtek 28. dubna 2011

Prší, prší, jen se leje...

Za uplynulý týden nám dala Matka příroda hned několikrát najevo, čemu že se to vlastně říká "aprílové počasí", a že je to ona, kdo tady vládne. A že si to užívá, nejprve nás vyláká ven zářivým sluncem, počká, až jsme dostatečně daleko od domova a ostatních úkrytů a poté nám na hlavu spustí divoký déšť. Sotva se pak dovlečeme celí promočení pod nejbližší střechu, schová svá mračna a opět ukáže slunce. Přesně takovýto podraz si na mě přichystala právě dnes.

Bylo krásné slunečné odpoledne. Po několika dnech deště vysvitlo slunce a ohřálo vzduch na krásných dvaadvacet stupňů pana Celsia. Rozhodl jsem se tedy, že si konečně, asi po týdnu, půjdu zaběhat. Převleču se do sportovního, vynuluji stopky, nastartuji "empétrojku" a běžím. Z nebe spadne pár kapek, ale to mě nezastaví. Probíhám Čechovy sady, prší čím dál víc, ale ani to mě nezastaví. Doběhnu k mostu a vidím na něm zátarasy a osobu ve žluté vestě. Nebyl to policista ani metař, byl to "zaměstnanec" Flóry, který bedlivě střežil vstup do parku, aby si náhodou někdo neprohlížel sazenice brambor bez zaplacení vstupného. Říkal, něco o tom, že mě nemůže pustit bez vstupenky, ale nebylo mu moc rozumět, protože lilo jako z konve a zrovna když mluvil, tak dokonce hřmělo. Ale ani to mě nezastavilo.

Zahýbám vpravo a běžím přes přechod pod mostem. Zatímco se všichni kolemjdoucí tísní pod každým sebemenším přístřeškem, já si užívám svěžího letního jarního deště. U pavilonu A se snažím opět procpat přes zátarasy se slovy, že jen proběhnu, že mě výstava nezajímá. Bohužel bez úspěchu, ale to, jak už možná někteří z vás tuší, mě nezastavilo. Vyzkoušel jsem ještě tři další vstupy do parku, ale všechny byly střeženy hyperaktivními "raptory" (tj. důchodci), kteří nabyli dojmu, že jsem zřejmě vášnivý zahradník v přestrojení, který se chce zadarmo vetřít na výstavu, aby odkoukal nejnovější trendy v dělání důlků do hlíny pro sadbu mrkve. Tak jsem jsem prohlásil, že je to všechno úžasné a běžel domů.

To už mi pomalu začaly čvachtat boty. Na druhou stranu mi však přestalo vlhnout oblečení, jelikož tkanina již nebyla schopna absorbovat další vodu. Dostal jsem se do nasyceného stavu, tedy stavu, kdy jste tak mokří, že už vám vlastně ani nedochází, že vlastně prší. Chtěl jsem ještě alespoň párkrát oběhnout první park, ale začínalo být poněkud chladno. Během patnácti minut se ochladilo bezmála o deset stupňů (tj. asi osm), což sebou neslo nevýhody jako výskyt husí kůže na končetinách a s tím související zvýšení součinitele aerodynamického odporu, což mě sice nezastavilo, ale zpomalilo, a tak jsem raději běžel domů.