pondělí 9. května 2011

Myšlenky usínajícího muže

Včera (možná asi spíš dneska) jsem se snažil usnout a nad hlavou se mi vznášel radioaktivní mrak myšlenek. Mám jeden takový zlozvyk, možná je to další duševní porucha, ale když ulehnu do postele, začnu přemýšlet. Občas, když se potřebuji vyspat, snažím se ze všech sil na nic nemyslet a ono to nejde. Inu myšlení je někdy prokletí, ale jak z toho ven? Snažit se nemyslet nepomáhá, tak na to musíte jít opačně - myslet tak intenzivně, že se mozek rychle unaví a vy odpadnete.

Někdy jsou tyto myšlenkové pochody zcela přímočaré. Třeba den před zkouškou si v duchu počítáte příklady nebo přemýšlíte co byste tak asi řekli na ústní zkoušce k danému tématu. A podobně to začalo i tentokrát. Přemýšlel jsem, jestli mám jít na zkoušku z Matematiky 3, když jsem se na to vůbec nepodíval a navíc ještě nemám zkoušku z Matematiky 1, i když se tento termín nebude počítat a vlastně ani není potřeba se na něj zapsat. Pak jsem si říkal, že se na to vykašlu, a volnou chvíli věnuji dodělání posledních příkladů do assembleru a že bych se taky mohl podívat na Formální jazyky a automaty, které píšeme zítra. Volně jsem přešel k vytváření automatů sjednocujících dva jazyky. Průnik dvou jazyků. A co rozdíl? A jak vlastně udělám redukovaný automat? Jak že vlastně funguje teble-filling method? A pak to přišlo...

Z čistajasna mi v hlavě začala znít jakási písnička, kterou jsem v průběhu dne slyšel. Na školu jsem ihned zapomněl a začal jsem přemýšlet, co mi ta písnička jenom připomíná. A najednou jsem si vzpomněl na jakýsi dávný tábor a jak jsem tam na tuto písničku tančil s jednou slečnou. Její jméno si nepamatuji, přezdívku také ne, ale vzpomínám si, že to byla jedna z mých táborových lásek. A v hlavě to začalo rotovat. Vzpomínal jsem na všechny ty tábory na kterých jsem byl a začal jsem si uvědomovat, že na každém táboře, na kterém jsem kdy byl, se vždy našla nějaké dívka, která mne okouzlila, a do které jsem se, i když většinou jen platonicky, zamiloval. Byla to samozřejmě taková ta "dětská" láska, která s tou "opravdovou" má jen málo společného, ale i tak mi to dokázalo zamotat hlavu. Tak jsem začal přemýšlet, o kolik známostí jsem přišel, když tábory skončily a my se opět vrátili do svých domovů. Mobily a emaily, to pro nás tehdy neexistovalo a s koncem tábora tak skončil i jakýkoliv kontakt. Říkám si, že by bylo hezké se zase jednou s nimi sejít, popovídat si, vidět, jak jsme se za ta léta změnili, ale kdo ví, třeba by nám to ty krásné vzpomínky zkazilo...