sobota 14. května 2011

Tak nám to skončilo...

Včera byl čtvrtek, a jelikož v pátek většina vysokoškoláků do školy nechodí, byl právě včerejšek pro mnohé posledním dnem letního semestru. Poslední dva týdny jsme ze všech sil bojovali, abychom ulovili co nejvíce zápočtů. Ti, kteří zvládli těžké zápočtové úlohy teď mohou postoupit k ještě těžším zkouškám. "Je to vůbec výhra?" ptají se možná někteří. Těžko říct, patříte mezi ty, kteří chtějí vysokou školu dokončit? Pokud ano, tak to výhra je. No, tedy výhra... Řekněme, řečí hokejovou, které těď celý národ naslouchá, že jsme teprve v osmifinále. Poté nás čeká ještě čtvrtfinále se zimním semestrem, semifinále s letním semestrem a konečně finále s nejobávanějším týmem - státními závěrečnými zkouškami.

Možná už máte plné zuby článků o škole, zápočtech a zkouškách, a co víc, určitě máte zuby plné školy, zápočtů a zkoušek samotných. Mohu Vás však ujistit, že toto téma na dlouho opustím. Asi tak za měsíc a půl se s vámi podělím o celkové shrnutí zkoušek a podrobnými výsledky a ke školní tématice se vrátím zase až v půlce září. Nemohu si zkrátka pomoci, a mnozí z Vás to jistě pochopí, ale škola teď naplňuje každou chvíli mého života, ať už se učím, pracuji na projektu, nebo jen nadávám, kolik nám toho zase naložili.


Zápočty, zápočty, zápočty

Nicméně poslední školní týden je, více či méně, úspěšné za námi. V pondělí se psal předtermín zkoušky z Matematiky 3, na který jsem bohužel nešel, jelikož jsem ještě nesplnil Matematiku 1, a tak jsem se místo toho učil [čti koukal na hokej] na úterní zápočtový test z obávaných Formálů. Ten jsem odevzdal asi o patnáct minut dřív a díky tomu jsem dostal zápočet do indexu ještě ten den, neboť se mi podařilo získat 9,5 bodu z 12 možných a 6 potřebných. A hurá domů učit se na další zápočet, tentokráte z Operáků. A když říkám učit se, tak tím samozřejmě myslím prokrastinovat, a to v kooperativním online módu s kolegou Novalu. Naštěstí se ukázalo, že i kdybych se učil, tak by mi to vůbec nepomohlo, jelikož jsme mohli použít jakoukoliv dostupnou nápovědu, kromě spolužáků a přátel na telefonu. Největším demotivátorem bylo, že přesně v době našeho zápočtu se hrál zápas Česko - USA, který jsme vnímali jen podle křiku z vedlejších učeben. Tento zápočet tedy nedopadl nijak slavně. Vlastně ani nevím, jak dopadl, protože zatímco ostatní byli o stavu svých zápočtů uvědoměni emailem, mně se, jako jedinému, žádné odpovědi nedostalo, tak jsem se dnes připomněl a snad se brzy dozvím, jak jsem na tom.

A pak přišla chvíle odpočinku

Ve čtvrtek jsem šel do školy až na půl šestou odprezentovat svou práci do C# [si: ša:p] (též cis), tak jsem měl skoro celý den na odpočinek. Ráno jsem vstal, dal si kávu (jak jinak) a kolem jedenácté jsem si šel dodatečně dopsat do indexu zkoušku z GISu z minulého semestru. Vzhledem k tomu, že bylo krásně a neměl jsem co dělat, vzal jsem si s sebou foťák a rozhodl se, asi tak po roce zase udělat pár fotek (s trochou štěstí a času je možná zveřejním). Poté jsem šel se svou milovanou na oběd a na procházku do parku. Když jsem vytrávil, nadýchal se čerstvého vzduchu a pročistil si hlavu, rozloučil jsem se se svou přítelkyní a vyrazil zase na chvíli domů. Tam jsem si nachystal vše potřebné k prezentaci, uvařil si další kávu (jak jinak) a vyrazil na poslední oficiální hodinu semestru.

Stejně jako minulý rok jsme si mohli vybrat (nebo si sami vymyslet) program, který v průběhu semestru vypracujeme a v poslední hodině jej předvedeme svým spolužákům a podělíme se s nimi o radosti a strasti, které nám psaní tohoto krátkého kusu kódu (ve srovnání s ročníkovým projektem je to jako reklamní leták vedle sedmadvaceti svazků Ottova slovníku naučného). Já jsem si vymyslel WYSIWYG editor webových stránek. Po úspěšném obhájení jsme se sbalili a vyrazili do hospody zapít konec letního semestru a odrovnat si horní končetiny při asi tříhodinovém hraní stolního fotbálku.

Jiná zvěrstva

No a v pátek, to už jsem se, podle zásady "v pátek žádná škola!", flákal úplně. Vstal jsem pozdě (protože jsem slavnostně vyřadil budík z provozu) a vyrazil si se svou přítelkyní asi po třech letech zase jednou do ZOO na Svatý Kopeček. Tam jsem zjistil, že se od té doby narodila spousta zvířátek, ale že jsou úplně stejná, jako ty předchozí, že pelikáni pořád řvou, lamy stále slintají a surikaty loudí stejně, jako před lety. Jenom vchod byl někde jinde a autobus tam nejede deset minut, jako kdysi, ale půlhodinovou oklikou, takže až tam letos vyrazíte, raději vystupte v Samotiškách a dojděte pěšky.

Takže, flákání bylo dost, od zítřka zase učení...