čtvrtek 21. července 2011

Colours of Ostrava 2011 - Den druhý

Noc byla náročná. Než si člověk zvykne na karimatku a spacák, chvíli to trvá, zvlášť když má doma "stočtyřicítku". Jako bonus zima a občasné spontánní výkřiky slov jako ho*no, pr*el, penis nebo schnitzel. Inu vše co člověk zná ze správného festivalového kempu. Naštěstí toho dne bylo zataženo, takže jsme neměli v šest ráno ve stanu 40 °C a dalo se tedy vyspávat až tak do desíti. První část dne jsme věnovali prohlídce města. Společně s Colours of Ostrava probíhal také Festival v ulicích, takže o zábavu nebyla nouze. Pokukoval jsem po stáncích výrobců kytar na zakázku a pohledem se vyhýbal cenovkám. Když jsme se naobědvali a prolezli všechny obchody, pomalu jsme se vraceli do areálu na první koncerty.

Den druhý - den plný překvapení

Dnes nás čekalo pár milých překvapení. Málokdy totiž víte, co můžete čekat. Spoustu zpěváků, zpěvaček a kapel, které jsem za ty roky na Colours viděl, jsem poslouchal nebo jsem je znal už dříve. Živé představení však nejsou nikdy to samé jako studiové nahrávky, a tak je člověk častokrát mile překvapen.

Nightwork - kdo by neznal hudební klauny české popmusic pohybující se na tenké hranici mezi humorem a trapností. Česká hudba, co si budeme povídat, za moc nestojí. Je jen málo českých interpretů, které snesu a Nightwork na tento seznam patří. Ať ze sebe dělají sebevětší šašky a zpívají sebevětší hovadiny, pořád to jsou skvělí muzikanti a Vojta Dyk je jeden z nejlepších zpěváků u nás a umí to náležitě předvést. S ohledem na jeho rozsah a intonační schopnosti bych se ho nebál označit jako českého Bobbyho McFerrina, kterého sám označuje za svůj vzor. Kromě starých známých hitů jako Tepláky, Mája a Globální oteplování nám Vojta Dyk zapěl operní árii Měsíčku na nebi hlubokém z Rusalky a na závěr pak přidal "vzpomínku na staré disco" v podobě I like to move it od Reel 2 Real a It's my life od Dr. Alban.

Monkey Business - další ukázka, že mezi českými interprety se najdou i tací, kteří umí. Společně se skupinami Kryštof a Tata Bojs tvoří mou "svatou trojici" české hudby. Když jsme se seskupili před hlavní scénou, tato byla zahalena černým suknem, aby nikdo nevěděl, co se chystá. Všichni netrpělivě čekali, co za šílenost si skupina oblékla tentokrát. Nakonec na nás vyběhla banda odstřelovačů v šedivých "hejkalech" a mezi nimi jeden v zeleném se zamaskovaným obličejem. Později se ukázalo, že tento tajemný jedinec je speciální host - zpěvačka Tereza Černochová. Co si budeme povídat, Matěj Ruppert a Roman Holý jsou špičkový hudebníci a mají za sebou už tolik projektů, že na co sáhnou, to se jim podaří. K tomu přidejte půvabnou a exotickou Tonyu Graves (které sólově vystoupila na minulém ročníku) a nemůžete zůstat v klidu. Monkey Business nejsou jen zárukou skvělé hudby, ale i výtečné šou. A navíc, Matěj Ruppert byl za ty čtyři roky, co jezdím na Colours of Ostrava, první, kdo se odvážil skočit do publika (a že to není žádný střízlík).

Tortured Soul - moje první letošní návštěva New York City stage a zároveň největší překvapení celého festivalu. Zde si dovolím citovat z brožurky: "Soul jazz ve svěžích rytmech house od tří špičkových newyorských muzikantů, kteří vsadili na přesvědčení, že house se dá zahrát live..." Sám bych to lépe nevyjádřil. Kdo je uslyší z nahrávky, bude si nejspíš myslet, že si jen nějaký DJ pohrál s pultíkem a dal dohromady pár smaplů. Skutečnost je však taková, že frontman kapely - J. Christian Urich je vynikající bubeník a nejen že to vše sám zahraje, ale že u toho dokáže i zpívat. Tenhle člověk již ve 12 letech zpíval v Metropolitní opeře a ve 13 začal hrát na bicí a na hudbě je to poznat. Ani na chvíli se nezastaví a když se potřebuje napít, tak druhou rukou a nohama pořád hraje (a že tou jednou rukou zvládne víc než jiní bubeníci oběma). Každý, kdo si někdy zkoušel bouchnout do bubnu musí žasnout nad tím, jak to ti zpívající bubeníci můžou udýchat.

Semi Precious Weapons - tak tohle byl opravdu jedinečný a velice nevšední zážitek. Naprostá šílenost. Zpěvák Justin Tranter, který se mimo jiné živí jako návrhář šperků, je, jak to říci politicky korektně, genderově nevyvážený jedinec. Pohlaví pro něj nehraje roli, což bylo poznat jednak podle toho, že měl na sobě krátké šaty, punčochy a boty na podpatku, ale i podle jeho slov "You are beautiful. I wanna fu*k all of you," kterému jsem uvěřil natolik, že jsem se v noci bál usnout. Hudba nic moc, tedy přesněji řečeno, nebyl to zrovna můj styl. Doma bych si ji rozhodně neposlechl, ale tady, to je něco jiného. Živý koncert je především o šou, o tom, co předvádí na publiku. Koho zajímá, že zpěvák zpívá pod své možnosti a že toho určitě zvládne mnohem víc, hlavně když skočí do publika a ukáže publiku svůj holý zadek. Koho zajímá, že baskytarista na baskytaru skoro nehraje nebo že má problémy s technikou, hlavně když je oblečený jako neandrtálec, pobíhá dokola a máchá kytarou jako jak Martin Doktor pádlem. Zkrátka divoký oplzlý rock'n'roll prokládaný prskáním whisky do publika, poléváním šampaňským, výkřiky typu "scream motherfu*kers" a masturbací s mikrofonem. Nejostřejší však byla hláška "Is enyone fu*king yet? This is Rock'N'Roll, you supose to be fu*king right here in the audience!".


A to bylo toho dne vše. Potřebovali jsme se pořádně vyspat, protože nás čekala (tou dobou vlastně již byla) sobota. Nejnabitější den ze všech. Nejočekávanější koncerty. Takže hurá spát.


Tento článek je součástí seriálu