středa 20. července 2011

Colours of Ostrava 2011 - Den první

Letos se konal jubilejní 10. ročník mezinárodního hudebního festivalu Colours of Ostrava aneb "Barvy Ostravy", který se každoročně stává obrovským pódiem pro interprety z Severní i Jižní Ameriky, Evropy, Afriky, Asie a Austrálie. Stejně "barevné" je i publikum. Návštěvníci přijíždí nejen z celé České republiky a z nedalekého Polska a Slovenska, občas zde narazíte i na hudební turisty z Anglie, Německa, Francie a kdo ví odkud. Někdy je zkrátka výhodnější zajet si na čtyřdenní festival do Ostravy, než jít na jeden koncert například v Londýně. Protože někdy na tomto festivalu vystoupí speciální hosté, za kterými se vyplatí cestovat přes půl světa.

Den první - cesta byla suchá, místy mokrá

Vstal jsem, naházel poslední věci do krosny, napsal jeden blogpost a pomalu vyrazil na nádraží. Tam jsem se setkal se svou drahou polovičkou a společně jsme pak čekali na modro-žluto-stříbrnou Elektrickou jednotku 680 alias Pendolino. A jelikož je to SuperCity, čekali jsme o deset minut déle, než jsme měli v plánu. Pendolinem jsem jel poprvé v životě a popravdě jsem z něj byl lehce zklamán. Pohodlím nijak výrazně nepřevyšoval standard vysokokapacitních vozů jezdících jako EuroCity, jenom místa na zavazadla bylo méně. Navíc se mi nikdy ve vlaku nedělalo tak špatně. Ono skvělé "kyvadélko" možná mírní vliv odstředivé síly při průjezdu zatáčkou, ale osobám s citlivým gyroskopem v žaludku, jako jsem já, to nedělá zrovna dvakrát dobře.

Cestu jsme však přežili, vystoupili na železniční stanici Ostrava - Svinov, vylezli na most, nasedli na tramvaj č. 9 a vyjeli směr Důl Zárubek. Tam jsme vystoupili a šli se pomalu ubytovat do stanového městečka. Než jsme však stačili vyřídit ubytovací náležitosti, začalo pršet. Čekali jsme, čekali, až se naskytla příležitost. Déšť ustal a tak jsem se rozeběhl najít vhodné místo na rozbití tábora. Bohužel ono časové okno mezi dvěma dešti nebylo dostatečně dlouhé, a tak nám napršelo do stanu ještě než jsme ho postavili. To zamrzí, ale co by to bylo za Colours of Ostrava, kdybychom nezmokli, že?

Den první - zahájení

První den a vlastně celý festival jsme zahájili, jak jinak, zahajovacím koncertem. Po průvodním slovu zakladatelky a ředitelky festivalu Zlaty Holušové a pár nezajímavých "papalášů", kteří vlastně všechno platí, ale nikdo je nechce poslouchat, nastoupilo uskupení Balcan Brass Batle, které se skládalo ze dvou cikánských dechových uskupení.

Fanfare Ciocarlia a Boban i Marko Markovic Orkestar - nejsem zrovna fanoušek balkánské dechovky, ano jistě je lepší než ta česká, ale není to zrovna můj šálek kávy. Vím však, že cikáni z Balkánu to umí pěkně rozjet. Stejným stylem byl zahájen i minulý ročník, ale oproti tomu co mělo přijít to byla takzvaně "zívačka". Ve zkratce dva nejlepší dechové soubory se "praly" o to, kdo je lepší, takže se nám dostávalo pravidelných dávek, střídavě od obou orchestrů. Kromě balkánských rytmů zazněly i klasiky jako jazzové Summertime, rockové Born To Be Wild, židovská Hava Nagila nebo hlavní hudební motiv z filmů s Jamesem Bondem. Vše nakonec dobře dopadlo a oba soubory se shodly na tom, že jsou stejně dobří a na znamení smíru se všichni objímali. Poté jsme se přesunuli na vedlejší scénu, kde hrála Luísa Maita. Hudba to byla pěkná, ale poněkud "nudná", tak jsme navštívili další stage, tentokráte v areálu výstaviště Černá louka.

The Herbaliser - hudba s nálepkou Ninja Tune mě ještě nikdy nezklamala, proto jsem zamířil právě sem. Ze začátku jsem byl mírně na vážkách, jelikož tato kapela hraje směs jazzu, který mám velice rád a hip hopu, který nesnáším. Byl jsem tedy zvědav, v jakém poměru budou tyto dva žánry namíchány. Nakonec jsem byl velice mile překvapen. Hudba se velice podobala mým oblíbeným Jaga Jazzist. Sice jich nebyl na pódiu tucet, ale asi jen pět, ale zvládali to dobře. Výrazné beaty, elektronika a do toho saxofon, vibrafon a příčná flétna. Chvíli jsme tedy naslouchali a poté se přesunuli zpět do hradního areálu na hlavní scénu.

Clannad - jedna z těch kapel, kvůli kterým se sjížděli lidé z celého světa. Jahle irská banda totiž nevystoupila celých 20 let a pro svůj návrat si zvolila právě festival Colours of Ostrava, takže jejich skalní fanoušci určitě neváhali a na otočku přiletěli až z Irska. Pro ty, kteří je neznají (do té doby třeba já), krátce: Clannad je "rodinný podnik" irských Ó Braonáinovců, což je velká rodina plná hudebníků. Říká vám třeba něco jméno Eithne Ní Bhraonáin? A když řeknu Enya? Už se jistě chytáte. Tak ta má osm sourozenců a mezi nimi i Máire Ní Bhraonáin (Moya Brennan), která zpívá právě v Clannad. Takže už máte zhruba představu o co se jedná. Irská folková hudba, tradiční písně a do toho trochu rocku. Jediné, co mi tento krásný zvuk kazilo, byly klávesy se syntetizátorem, které si klávesista nejspíš vypůjčil před těmi dvaceti lety od Michala Davida a ještě je nevrátil. Krásná hudba, ale poněkud uspávající. Pak jsme se přesunuli do stanu, abychom se přioblékli a z pohodlí karimatek jsme poslouchali Satingold.

Public Image Ltd. - závěr prvního dne a největší pecka ve večera. Já ovšem pecky moc nemusím a raději je vyplivuji. Poslechl jsem si, to ano, ale nejsem zrovna příznivcem punku a zvracení do mikrofonu. Johnny Rotten je sice frontman legendárních Sex Pistols, ale ty jsem taky nikdy moc nemusel. Tak jsme si řekli, že nemusíme vidět všechno a že to byl vlastně náročný den, tak jsme šli spát.


Když tak koukám, kolik jsem toho napsal o prvním dni, rozhodl jsem se tuto obrovskou událost rozdělit do více částí, protože, co si budeme povídat, komu se chce číst pět A4 najednou?



Předchozí
Tento článek je součástí seriálu