pondělí 22. srpna 2011

Tak jsem si dovolil dovolenou (2)

Jak jsem vám psal minule, letos jsem jel se svou milou přítelkyní na společnou dovolenou do Karlova pod Pradědem. Stručně jsem vám popsal, co se stalo v prvních dvou dnech a dnes je na řadě středeční výlet do Velkých Losin. Po úterním výletu na Praděd jsme se rozhodli, že druhý den podnikneme něco "odpočinkového". Tehdy jsme ještě netušili, jak může být takový malý výlet vyčerpávající, a to zejména po psychické stránce. Původně jsem chtěl napsat i o zbylých dvou dnech, ale ve středu se toho stalo tolik, že jsem se musel trochu více rozepsat. Abyste neměli zbytečně dlouhé úseky textu, rozdělím zbytek dovolené na dva kratší články. Ten druhý snad stihnu ještě dnes.

Středa

Když jsme do Karlova jezdívali s rodinou, vždy jsme si udělali výlet i do Velkých Losin, tak jsem automaticky navrhl, že bychom se tam měli podívat. To ovšem mělo jeden háček - na rodinné dovolené jsme mívali auto. Autem je to asi hodina cesty, ale když ho nemáte, musíte jet autobusem. Světe div se, ale žádný nejede přímo, a tak jsme museli jet nejprve z Malé Morávky do Rýmařova, tam asi půl hodiny počkat (alespoň jsem si stihl koupit plavky), chytit autobus do Rapotína a tam po dalším desetiminutovém čekání poslední autobus přímo do Velkých Losin.

Vystoupili jsme hned na první zastávce, tedy u zámku. Kdo to neví a koho to náhodou zajímá, zámek patřil pánům ze Žerotína a je známý především "díky" čarodějnickým procesům. V této souvislosti si zámek "zahrál" i v českém filmu Kladivo na čarodějnice, podle stejnojmenné knižní předlohy. Dozvěděli jsme se zde spoustu veselých příhod, například o tom, že lidé, podezřelí z čarodějnictví, byli mučeni a upalováni na vlastní náklady. Protože však byli většinou chudí, musel inkvizitor Jindřich Boblig hledat čarodějnice a čaroděje mezi měšťany a šlechtou, aby z toho vůbec něco měl. A jen tak pro zajímavost, mučení probíhalo v nedalekém Štemberku, protože zámeckým pánům se nechtělo poslouchat kvílení pod okny.

Dalším cílem byla, jak jinak, Losinská ruční papírna. Kdo tam nikdy nebyl, jistě by se tam měl podívat, přeci jen je to v dnešní době unikát. Jediná ruční papírna ve střední Evropě a jedna z mála na světě vůbec. Než však půjdete na prohlídku, zjistěte si, zda bude tou dobou v provozu. Muzeum papíru a krátký dokumentární film o výrobě jsou sice zajímavé záležitosti, ale vidět výrobní proces za plného provozu je opravdový zážitek. Nám se to tentokrát bohužel nepoštěstilo a řeknu vám, že procházet se prázdnou výrobnou je vážně nuda a nezachránila to ani jedna paní "figurantka", která půl minuty společně s průvodkyní vyhlazovala papír.

Naším třetím cílem bylo termální koupaliště. Tam jsme se bohužel jen podívali přes plot, protože za půl hodiny nám již odjížděl autobus, takže bychom se ani nestihli převléct do plavek. Místo toho jsme si udělali procházku po lázeňském parku a v místním obchodě jsme si koupili něco na večeři - kynuté meruňkové knedlíky.

Zpáteční cesta byla ještě dobrodružnější než cesta tam. Z Velkých Losin jsme jeli do Šumperku, kde jme měli čekat asi půl hodiny. Nakonec to však bylo déle. Na šumperském autobusovém nádraží jsem se rozhodl použít veřejné záchody, ať to stojí, co to stojí. Když jsem procházel čekárnou, vykřikl na mě cosi nějaký, ne zrovna přívětivě vyhlížející muž. Nerozuměl jsem mu, tak jsem se zdvořile optal, co říkal. Nakonec se ukázalo, že se mě ptá, jestli chci na záchod. to jsem chtěl, tak jsem řekl, že ano, neboť jsem usoudil, že to nejspíš bude nějaký "správce". Místo klíče však vytáhl prapodivný šperhák a začal se vrtat v mechanismu na mince, který udržoval dveře zamčené. Začal jsem vážně pochybovat, že to tam má tento pán na starosti a dokonce jsem se začal trochu bát, jestli mě nezatlačí na záchod a tam mě neokrade. Nic takového se však nestalo a já se stal obětí tak akorát rasových předsudků.

Poté jsme si zašli do malé milé cukrárny hned vedle. Měli tam tak velký výběr zákusků, který nenajdete ani v Olomouci, ale na to bohužel nebyl čas, autobus nám měl jet asi za dvacet minut. Žena si tedy dala horkou čokoládu a já čaj. I ceny byly příznivé, kupříkladu čaj stál 9 Kč a byl to opravdový čaj z opravdového pytlíku, žádný rozpustný z automatu.

Když jsme dopili, přeběhli jsme asi dvacet metrů na zastávku a netrpělivě čekali na autobus do Bruntálu. Ten měl nakonec 20 minut zpoždění, a vzhledem k tomu, že jsme v Bruntále měli na přestup asi 21 minut, začal jsem se trochu bát. Naštěstí nebylo proč. Řidič se sice tvářil, že nikam nespěchá a ještě pět minut po tom, co všichni nastoupili, vesele vyčkával, ale ve chvíli, kdy nastartoval, změnil se v závodníka. Zatáčky projížděl tak rychle, že lidé málem padali ze sedaček a v cíli byl ještě o pět minut dříve, než jsme předpokládali, takže jsme se vůbec nemuseli stresovat.

Navzdory tomu, že jsme půl dne strávili v autobusech, to byl pěkný výlet. Také to bylo poprvé, co jsem začal litovat, že nemám nějaký "chytrý" telefon s GPS, protože za tento den bych měl asi deset check-inů, na které kdyby se někdo podíval, nevěřil by, že jsem opravdu všude byl.


Tento článek je součástí seriálu