neděle 15. ledna 2012

Smrt přišla v černém (2) – Smrt starce

Pan volavka právě odpočíval po pozdní večeři. Seděl před zapáleným krbem, ve velkém koženém křesle, a užíval si klidných chvil sobotního večera. V jedné ruce držel sklenku s letitou whisky a ve druhé doutník z dalekých ostrovů*. Pan Volavka byl šťastný. Měl za sebou úspěšný den, kdy obohatil svou sbírku trofejí o další kousek – šestnácteráka. Kdybyste vešli do pokoje, ihned byste zjistili, že se ocitáte v příbytku lovce. Na zemi medvědí kůže, na stěnách vycpané zvířecí hlavy a nad krbem visela těžká lovecká kuše. Ti nejbystřejší by si všimli, že zdobená krabice na doutníky ležící na stole skrývá zlacené logo Agorapoliské městské obory a nápis „Všechno nejlepší k 60. narozeninám přejí přátelé z klubu.“


Tato povídka má více částí

U stropu se vznášely kotoučky lehce namodralého dýmu. Pan Volavka je s napětím pozoroval a v jeho šťastných očích se odrážely tančící plameny hořícího dřeva v krbu. Najednou se dým přesunul ke dveřím. Okno bylo otevřené a vítr si pohrával s vínově rudým závěsem. Pan Volavka odložil sklenici na stůl. Ještě jednou si potáhl z doutníku a zamáčkl jej v popelníku. Protáhl se a volně svěsil ruce podél křesla. Stojací hodiny v rohu místnosti potichu tikaly a ručičky naznačovaly, že každým okamžikem bude půl dvanácté. Těžké kyvadlo pomalu rozráželo vzduch nasycený kouřem.

BIM. Pan Volavka prudce vstal, během sekundy se otočil o sto osmdesát stupňů a v jeho ruce se cosi zalesklo. Vzduchem prolétla šipka z malé příruční kuše, proletěla závěsem a zarazila se do obložení z ebenového dřeva.

BIM. Na druhém konci pokoje spadla váza. Další obrat čelem vzad. Najednou pan Volavka ucítil chladnou ocel na své šíji a pod krkem ho svírala ruka v černém rukávu.

„To není dobrý nápad,“ ozvalo se mu těsně u ucha.

„Kdo jste? Co chcete?“ vykoktal ze sebe a oddálil ruku od pouzdra na opasku, protože si uvědomoval, že kdyby se o něco pokusil, moc dlouho by na tomto světě nezůstal.

„Přišla jsem vás zabít, sire," pronesla klidným hlasem žena v černém.

„Cože? Proč? Já vám nic neudělal?“

„Dostali jsme zaplaceno za vaši hlavu, sire.“

„Proč? Kdo vám zaplatil? Dám vám víc!“ snažil se vyjednávat pán Volavka.

„Je mi líto, sire, politika cechu je v tomhle velice striktní,“ vysvětlovala vražedkyně, „neptáme se a máme přísný zákaz diskutovat o zakázkách s kýmkoliv, včetně oběti. Nikdy nevíte, kdo poslouchá.“

„Ach tak,“ povzdechl si a dodal: „Takže z toho se asi nevyvléknu… A odkdy v cechu pracují ženy?“

„Od loňského roku, sire, pro některé úkoly je to téměř nezbytné.“

„A to si běžně tahle povídáte se svými, ehm, ‚zákazníky‘?“

„Jen s těmi zajímavými, sire. Dlouho se mi nestalo, aby si mne některý z nich všiml, natož aby se bránil. Opravdu obdivuhodný výkon na váš věk.“

„Děkuji. Jsem rád, že když už musím zemřít, že mě z tohoto světa sprovodí tak milá a zdvořilá žena, jako vy.“

„Je mi líto pane, není to nic osobního, je to jen práce. Ale slibuji, že to nebude bolet.“

„To jsem rád.“

„Sbohem, sire,“ řekla žena na rozloučenou a zasunula ostří do těla oběti. Pan Volavka byl okamžitě mrtev a, jak slíbila, necítil žádnou bolest.

Pomalu položila tělo na podlahu, vytáhla nůž a na ránu nasypala zvláštní prášek. Po chvilce rána přestala krvácet a téměř se zacelila. Pak vzala mužovo bezvládné tělo, přenesla ho do postele a přikryla dekou. Zvedla ze země spadlou vázu a postavila ji zpět na podstavec. Poté vylezla z okna a postavila se na římsu. Zavřela svůj únikový východ a speciálním nástrojem otočila vnitřní kličkou a zabezpečila tak okno zevnitř. Přeručkovala zpět po provaze na protější budovu. Jediným svědkem celého činu byla černá kočka sedící na vlhké kamenné zdi před domem. Ta se však soustředěně věnovala osobní hygieně.


* Je to trochu klišé, ale mužové věku a postavení pana Volavky zásadně popíjí whisky a kouří doutníky, inu pivem a cigaretami bychom nedosáhli stejného efektu.

Tato povídka má více částí