středa 10. října 2012

Ležatá osmička

Počátek tohoto příběhu se datuje několik měsíců zpět. Sestřin kamarád, vystudovaný stomatolog, si otevřel ordinaci, ona se k němu přihlásila a po dobrých zkušenostech mi ho doporučovala. Tou dobou uplynuly od mé poslední návštěvy zubaře asi tři roky, tak jsem si říkal, že když už tam budu muset zajít, tak proč nevyzkoušet něco nového, že? Moje předchozí zubařka stejně nejspíš zapomněla, jak vypadám a jistě by ji uvedlo do rozpaků, kdyby sestřička musela pro mou kartu do sklepního archivu. A co si budeme povídat, už jsem jí měl plné zuby.
Tak jsem tedy přišel k novému zubaři, který mi provedl vstupní prohlídku, a aby věděl, na čem jsme, poslal mě na celkový rentgen zubů, jelikož není zrovna velký fanda zubů moudrosti. A výsledkem bylo tohle:



Jak jistě sami vidíte, obzvláště levá dolní osmička je „lehce“ nakřivo a tlačí na ostatní zuby. Navíc u těchto částečně prořezaných zubů vzniká pod dásní kapsa, ve které se zadržují nečistoty, a tak jsem občas trpěl lehkými záněty dásní. Verdikt byl tedy jasný. Spodní osmičky musí ven a když už bude takříkajíc skalpel v ústech, bylo by dobré vzít i ty horní, aby se předešlo případným problémům.

A tak jsem tedy minulou středu šel na operaci. Jak tomu bývá zvykem, po cestě jsem zabloudil, jako snad ve všech zdravotních ústavech, ale nakonec jsem dorazil na místo, a to jen s asi 10 minutovým zpožděním. V čekárně mi sestřička dala podepsat informovaný souhlas, který jsem měl asi hned podepsat a nečíst. Protože v postupu operace ve výčtech nástrojů jsem narazil na pojem „kostní dláto“ a v seznamu rizik operace věci jako „poškození měkkého patra“ nebo „zlomení dolní čelisti“, což mi samozřejmě na odvaze moc nepřidalo.

Když jsem vešel do ordinace, došlo mi, že jde opravdu do tuhého. Sestřička mě totiž hned po vstupu informovala, že si mám odložit a převléknout se do operačního hábitu, neboli andělíčka a na hlavu si nasadit čepec. Pak jsem pokračoval na operační sál, kde jsem se položil do křesla. Přiběhla sestřička, na prst mi připnula oxymetr a zase odběhla. Za chvíli se vrátila a se slovy „Tak se podíváme, jak moc se bojíte.“ se podívala na můj srdeční tep. Po přečtení hodnoty 108 úderů za minutu usoudila, že hodně a hned dodala, že se vůbec bát nemusím.

Pak přišel na řadu doktor. Podíval se na můj rentgen a zeptal se, jestli chci začít tím horším, nebo tím lehčím. Řekl jsem, že raději tím horším, tj. má ležatá osmička. Hodil mi přes hlavu plachtu s otvorem jen na ústa, takže zbytek operace mohu jen letmo odhadovat. Napíchal do mě asi deset injekcí, a když mi odumřela půlka obličeje a začal jsem slintat, pustil se do operace. Dále to odhaduji na nějaké řezání, vrtání, broušení, trhání a šití. Jediné, co si pamatuji jasně byla věta „Teď ucítíte prasknutí.“ a potom jsem ucítil prasknutí. Neuplynula ani hodina a bylo po všem. Pak už jsem jen dostal od sestřičky led na chlazení, poučení, co všechno nesmím a předpis na prášky proti bolesti a antibiotika. Po cestě jsem si vyzvedl medikamenty a vyrazil domů.

Další tři dny jsem strávil v posteli s oteklým obličejem. Poté dokonce i mimo postel. Dnes jsem byl po týdnu na kontrole. Asi po čtyřiceti minutách čekání (jelikož všichni byli zřejmě objednaní na stejnou dobu) jsem vyfasoval velmi milou doktorku. Sice měla celou dobu roušku, tak vlastně nevím, jak vypadá, ale rozhodně měla milé a uklidňující oči. Ta mě pochválila, že se mi dásně dobře hojí. Dokonce tak dobře, že mi jeden steh zarostl a skoro nešel vytáhnout. Nicméně teď jsem již vysvobozen. Tedy když nepočítám ty zbylé dva zuby…